Tepláčková (bez)naděj

Často upadám do beznaděje, když mi události v mém životě přestanou dávat smysl. Nebo když je toho moc. Pro mateřství platí často obojí. 

Když jsem seděla na zemi, opřená o studená dvířka kredence a rozdýchávala již čtvrté převléknutí tepláčků a trička během pár hodin, slyšela jsem z kuchyně... "To je jako bys musel pořád počítat příklady z matyky. A vždycky, když by sis myslel, že to máš hotové, zase by Ti někdo dalších dvacet přidal." 

"Jenže v tom se dá alespoň zlepšovat, učit se..." pomyslím si trpce. Přemýtám, jak se realizovat a rozvíjet v utírání vylitého pití, nekonečného přemisťování artefaktů všeho druhu a láskyplných reakcí na všudypřítomné "mami, dívej!" 

V tom mi to došlo. Každý den mám nespočet příležitostí banálními a často frustrujícími úkony ověřovat, kdo jsem, meditovat a poznávat svět. Možnosti být, odkrývat a léčit. Obsah činností je tak banální, že mi umožňuje se soustředit jen na to důležité. Pocity. Automatické reakce. Prosakující traumátka a pocity křivdy.

Nemusí mě v poznání rušit vzrušení, tlak, touha být lepší a něco dokazovat sobě či druhým. Můžu být. Vnímat a ladit.

Sevření

Strach z těhotenství, násilí, nemožnosti křičet. Jako bych chtěla sevřít stehna k sobě a schoulit se do bezpečí. Přitom moje tělo provokuje, hýří svojí šťavnatostí a radostí. Jako by zamrznutí v klíně prostupoval neviditelný chlad. A ten chlad touží po násilí. Po hanbě a zneužití. Jak osvobozující je odevzdat se v nemožnosti odporu a ponížení. Jak živá dokáže být neurvalost. Jak těžká vlastní zodpovědnost za potěšení mého těla. Obrovský stud za opravdový prožitek něhy a péče nebo opravdové nespoutanosti, která může mít s mojí představou erotiky pramálo společného. Stud zahodit tu hranou divokost a nespoutanost. A být obyčejná, někdy bolavá, jindy citlivá, stydlivá nebo nedostatečná. Svoje.

Nemůžeš vyčistit to, co je ve své podstatě čisté

Ve spáncích mi tepalo tisíce myšlenek na "nestíhám". Údery jako by se přenášely na hruď, která se stáhla. 

Najednou sedím u samorostu, který už dlouho čekal u našeho vchodu. Dřevěný spletenec v mých rukou nabýval  stále více podobu pánevního pletence. 

A tak jsem se do něj snažila instalovat nějaké čistící křišťály, něžné a láskyplné růženíny. A pak mi to došlo: "Nemůžeš čistit to, co je ze své podstaty čisté". Nemůžeš zjemňovat to, co je ze své podstaty jemné. 

Přestala jsem otáčet mozkové závity a nacítila jsem mateřskou energii Lammas. Nebyla to nějaká upjatá růžovka, která se snaží být jiná než je. Byla hluboká, silná a absolutní. Zárodek všeho živého. Praoceánu, ve kterém začal klíčit život. 

Objala jsem prsty kámen kambaba (miliardy let stará fosilie řasy) a cítila sílu přílivových vln, jasnou cykličnost, hloubku, jednotu.

Jasnost a samozřejmost, která proudila z kamene kolébala a posilovala zároveň. Už nebylo dobře, špatně, víc a míň. Bylo tam vše v jednom jednoduchém pocitu radosti a jednoduchosti. 

Ženský temný cyklický princip. Absolutní jasnost záměru. Síla. Radost z jednoduchosti krásy a prožitků!

Spějeme do dospělosti

Můj pohled ulpívá stále častěji na mužích, jejichž tvář zdobí vousy, čela brázdí vrásky, oči jsou podbarveny unavenou černí a vlasy barví bílé pramínky. 

Jejich ruce dokáží pevně sevřít. Zasněné mazlení vystřídala pragmatika. Nenaslouchají. Nelení. Nemilují se. Čela se kaboní.

Každý si řešíme své problémy a bázlivě pokukujeme po štěstí. Ale jsme již dospělí. Stačili jsme pochopit, že štěstí je jen přelud. Sen, o kterém se dětem vyprávějí pohádky na dobrou noc. Život jsou povinnosti protkané starostmi. Strach se nepřiznává. O to víc nás obklopuje. Úzkost na hrudi je stejně běžná jako pocit žízně. Sžírá nás tenhle svět. Sžíráme sami sebe. Ale jinak to nebude. 

Vždyť takhle je to normální. Takhle se to dělá. Nezkoušej pořád vymýšlet. 

Celý život ses hnal za jeho smyslem. Jak málo lásky jsi stačil vidět, cítit a dát. Mohl jsi naslouchat, chápat, tišit a milovat. Ale neměl jsi čas.

(archiv)

Je křesťanské jíst maso?

Jednou se přede mnou objevila věta: „Ten, jenž se ptá, zda má zvíře duši, ať se mu zkusí podívat do očí.“ Těžko se poté popírá, že zvířata cítí.

„Vše je tady pro člověka.“ To je nepopiratelně pravda. Slouží nám nejen zvířata na oděv, obuv, jídlo i zábavu, ale i čínské děti, které pracují v nelidských podmínkách i země, kterou nám Bůh dal a my ji napouštíme jedy. Stejně jako vodu i vzduch, který dýcháme a budou dýchat generace po nás.

Nevěřím na Boha, který přikazuje. Věřím v Boha, který nás učí skrze naše skutky. Nevěřím na Boha, který trestá. Věřím, že „trest“ nám pomáhá pochopit. Proto si nemyslím, že Bůh chtěl, aby si všichni odepřeli maso kvůli tomu, že jsou křesťané. Věřím, že stejně jako nechuť k chorobnému hromadění majetku a moci na úkor lidí, kteří umírají hladem, časem člověk víry přestane chtít, aby kvůli jeho pokrmu trpěli živé bytosti. Pokud by bylo jezení masa nezbytné pro naše přežití, věřím, že by Bůh nestvořil zvířata tak vnímavá k bolesti a krutému zacházení.

Když už bychom měli jíst zvířata a šatit se do jejich kůží, měli bychom to dělat s úctou. Snažit se o co nejméně bolesti a týrání, což je v rámci dnešních velkochovů utopie. Možná by bylo dobré se sám sebe ptát, kolik toho jídla, šatstva a dalších vymožeností potřebujeme. A poté přemýšlet, jak pokrýt svou potřebu soucitně. Bez utrpení nejen zvířat, ale i lidí v asijských továrnách a prostředí, které by mělo poskytovat domov nejen lidem.

Proto je pro mě jezení masa po křesťanské stránce podobné jako nákup levného zboží z čínských továren nebo mléka z Kauflandu. 

Respekt ke všem živým tvorům vnímám jako projev úcty k životu a k tomu, co Bůh stvořil.

Islám v ČR nechceme... ale kdo nám ho nutí?

Muslimy nenávidí hlavně lidi, kteří je často znají pouze z doslechu a nejdále vycestovali do Chorvatska. 

Poslední dobou je opovrhování islámem a jeho stoupenci módní. Zaráží mne pouze jak rychle lidi zapomínají. Není to ani sto let, kdy bylo moderní opovrhovat židy. Utrácíme milióny za památníky, ale souvislost s chybami minulosti nejsme schopni vidět. Čeká nás v dohledné době další muslimský Hilsner, abychom si měli možnost svlažit krvežíznivé krky nebo nám bude tentokrát stačit mediální masáž bez obětního beránka?

Některé způsoby výkladu islámu také nekorespondují s mým vnitřním přesvědčením. Proč ale zatracovat korán, když s naší protěžovanou biblí sdílí většinu obsahu? Kvůli právům žen, říkají často šovinističtí tatíkové v hospodách. Stejní tatíkové jsou ale hned v ráži, pokud bych se zmínila, že chlap doma vysaje a uklidí a žena si mezitím skočí na jedno. To by najednou nebylo „normální“.

Žena je v Evropě skoro rovnoprávný tvor. Ale ne dlouho. Není to ani padesát let od doby, kdy Švýcarsko přiznalo ženám volební právo. Koho by dnes napadlo, že emancipované Němky museli předkládat ještě roku 1977 v práci povolení manžela. Místo abychom naši novou a křehkou znalost v oblasti ženských práv multiplikovali, pliveme na ty, kteří jsou z našeho čistě evropského a nezasvěceného pohledu pár let pozadu. Málokdo se namáhá diskutovat a chápat různost pojetí ženy a její role ve společnosti a rodině. Odsuzovat je samozřejmě snadné a když to ještě opepříme pár příběhy o kyselině či čísi sestřenici provdané za muslima, nemá naše argumentace chybu.

Xenofobií nejčastěji trpí lidé s nízkým výskytem nenáviděných cizinců v okolí. Je daleko těžší nesnášet sousedovic Aničku než vybájeného mediálního bubáka. Proto se stává, že si při brblání nad vánočním cukrovím u příbuzných nebo nad pivem v hospodě kdekdo splete muslima s islamistou.

„Doma ať si dělají, co chtějí, ale stavět nám tady mešity nebudou!“ Kolik z nás už probudilo volání muezína v pět ráno? A přesto tu jsou! V tichosti a poklidu se muslimové modlí v mešitách a žijí si svůj denní život. Přesně jak chceme. 

Avšak nám leží na srdci budoucnost. Aneb „Když se někam vodstěhuju, tak se přizpůsobím, že jo!?“ Málo z nás si dovede představit život v bídě či válce, která člověka donutí opustit rodnou hroudu a vydat se do neznáma a nejistoty hledat štěstí a nový domov. Muslimové nejsou náboženští fanatici, co vyhazují budovi i lidi do povětří. Jsou to lidé jako my, kteří mají rodiny, děti a své všední starosti. 

Ono si nehraje, ono žije!

Setkávám se čím dál častěji s otázkou: „A to ho necháš?“ V sedmi, osmi, v deseti měsících dítěte se rodič rozhoduje, zda nechá dítě objevovat svět v bytě volně nebo v ohrádce. Zda ho ochrání či předhodí životu. 

Ohrádka znamená "bezpečí" těla. Možná. Ale je vykoupena trudnou myslí, pocitem uvěznění, ztrátou kontaktu s rodičem, se světem, s poznáváním. Všeobjímající touha dítěte poznávat je zdevastována pohledem chápajícího rodiče, který chce pro dítě to nejlepší. Ono časem dospěje, pochopí to a také zavře své dítko do ohrádky. Je to zpráva o neuznání vlastní vůle dítěte, protože je ještě malé na to, aby o sobě mohlo rozhodovat. A tak je najednou v pořádku nechat dítě s hromadou plastových příšerností z Číny za mřížemi s puštěnou televizí vyřvat. Co to s člověkem udělá?

A co vyroste z dítěte, když poleze, bude ochutnávat - dobré i opravdu hnusné věci. Ucítí horké i studené. Radost z vlastních úspěchů i bolest. Učí se obojím. A především z vlastní vůle. Můžeme ho provázet, mít radost z jeho úspěchů. Můžeme tišit jeho stesky a snažit se uzpůsobit malý svět kolem něj co nejbezpečněji a přitom mu ponechat alespoň kousíček z té velké svobody, co má. Ochutná život takový jaký je. V malém, ale přesně takový. 

Na nic si nehraje. Ono žije! A to většina dospělých neumí! Proč asi?

V sedmi měsících ho nepustíme z ohrádky, aby si nezlomilo malíček, v sedmnácti mu nedovolíme jet na hory, aby si nezlomilo nohu. A v pětadvaceti ho budeme citově vydírat, aby nejezdilo do ciziny. Však je každou chvíli v televizi nějaká katastrofa. Může spadnout letadlo, může být zemětřesení nebo vypuknout další epidemie. A co z toho? Prožijeme pak svůj život s pár nanicovatými zabavovátky z Číny před puštěnou televizí.